A už je tu středa, den třetí. Dle přísloví „dobrého pomálu“ se asi i svatý Petr rozhodl, že krásného počasí jsme již zažili dostatek, a že přeci jen stále ještě panuje paní zima a tak nám připomněl, jak to může vypadat. Obloha byla většinově zatažená, občas proletovaly sněhové vločky, vítr se snažil každého přesvědčit, že není věc, kterou by nedokázal a pocitová teplota se celý den pohybovala „hluboko“ pod bodem mrazu.
Hned ráno tedy bylo důležité doplnit co nejvíce energie, k čemuž se náramně hodila tradičně vydatná snídaně a šlo se na věc. To pro dnešek po předchozí důkladné domluvě znamenalo, rozdělit frekventanty do dvou podobně početných skupin, protože jedni stoupali na svah za penzionem a ti druzí, podotýkám dobrovolně přihlášení, cestovali na mnohem větší, ale i náročnější sjezdovku na druhou stranu Orlického Záhoří. Nejlepší zprávou bezesporu je, že i poslední začátečníci jezdí zcela bezpečně na vleku, o cestě „dolů kopcom“ ani nemluvě. Samozřejmostí je maximální snaha o co nejlépe provedený oblouk, u většiny dokonce v paralelním postavení lyží a logicky také bezpečné zastavení. Na tomto svahu (za penzionem) pro dnešek zůstali i „lachtánci“, na kterých již začátečníka nevidí ani instruktor Lukáš. Skupina „odvážných“, která vyrazila na druhou sjezdovku, se nejprve musela vypořádat s lanovkou nikoliv vlekem a u horní stanice s, pro někoho poměrně nepříjemným, pohledem dolů svahem. Ono to samozřejmě není nic hrozného, ale přeci jen pár z nich stálo v pondělí na lyžích buď poprvé, nebo po hodně dlouhé době. Další komplikací byla slovy „odborníka“ tzv. „podmínka“ (velmi těžký, nesoudržný sníh), která opravdu hodně ztěžovala pocit z jízdy. Byl to chvílemi boj, obzvláště v dnešním počasí, ale ten pocit, že to všichni dali je k nezaplacení. No a už byl čas oběda.
Odpoledne již bylo svou náročností hodně volnější. Dokonce byla žákům nabídnuta alternativa, že mohou v případě zájmu odpočívat a nabírat síly na dny další na chatě. Ono se přeci jen jedná o den třetí, dle názoru mnoha „moudrých hlav“ den KRITICKÝ J. K našemu překvapení tuto možnost využilo 9 lidí, shodou okolností v drtivé většině (až na jednu výjimku) děvčat. Ostatní doslova makali a někteří snad i trochu mrzli na svahu za penzionem, odměnou jim však byl značný posun ve skupinové jízdě a nakonec také velká pochvala od instruktorů.
Po klasické náplni brzkého odpoledne – sváča (pišingr, jablko), hygiena atd., proběhla i večeře a po ní asi základ všech LVVZ, přednáška člena horské služby. Že jsou o její prospěšnosti skálopevně přesvědčeni dospělí, asi nikoho nepřekvapí, ale že z ní budou téměř nadšení i žáci nás doslova šokovalo. Velkou zásluhu na tom měl „přednášející“. Nejednalo se žádnou „suchou“ hodinku předávání „nudných“ informací, ale o celou řadu praktických ukázek, využití reálných pomůcek a to celé bylo proloženo osobními zážitky a zkušenostmi. No prostě ten člověk se možná minul povoláním, to měl být pedagog J. Jasným důkazem toho byl fakt, že po hodině, kdy už měl být konec, sami žáci žádali „ještě“ pokračujte. Čili místo hodiny proběhlo 90 minut a nikdo si nestěžoval. Pak nás opět frekventanti překvapili svou volnočasovou aktivitou založenou na záhadném výkladu významu karet, kde každá znamenala jakousi povinnost hráče se nějakým způsobem ve hře chovat. Asi je vám jasné, že jsem já princip příliš nepochopil, ale děti se náramně bavili, smáli se, ječeli na celou chatu a bylo jasné, že oni moc dobře vědí, o co tady jde.
Výsledkem celého dne je značná únava všech účastníků zájezdu a doufejme, že i bezpodmínečné dodržení nočního klidu. Pro dnešek se s vámi loučíme a těšíme se na psaní zprávy ze dne čtvrtého „předposledního“.
Mgr. Robert Šebek